Die Deutsche Seite

Es ist passiert…
Peter1 hat ein neues Saxofon. • Deutsches Konversationseminar ist wirklich sehr gut. • Herr Přibík ist Stellvertreter des Direktors2 geworden. • Er ist jetzt viel höher3. • Es wurde ein Billardstock bis zum Mond4 hergestellt5. • Adam hat eine Ziegel aufgehoben6 –> Adam hat gearbeitet.7 • Peter’s Seife ist auf den Boden gefallen. • Jakub Sláma fährt nach Frankreich über Deutschland. • Ins Haus führen vier Treppen • Frau Podaná8 war in Korea • Cyril freut sich9 auf das Abitur, sagt Frau Schleichert. • Wenn der Geist10 des PORGs selbst nicht stirbt, geben wir ihn einem Gnadenstoß11. • Die Disziplin ist zum Kotzen12. • Wir brauchen einen Polizisten in der Schule, denn jemand klaut hier. • Dominik ist jetzt achtzehn. • Köln hat keinen. • Es wäre gut13, wenn wir wieder einen Filmnacht mit deutschen Filmen machen würden. • Wir werden nach Berlin in den Bundestag14 fahren. • Rammstein waren in Prag. • Ich werde Bundeskanzler. • • •

Es ist passiert… – Stalo se…

1 Peter – Petr
2 der Direktor – Nejvyšší
3 höher – vyšší
4 bis zum Mond – až na Měsíc
5 hergestellt – vyrobeno
6 aufheben – zvednout
7 hat gearbietet – pracoval
8 Podaná – Gegeben
9 freuen sich – těšit se
10 der Geist – duch
11 der Gnadenstoß – rána z milosti
12 zum Kotzen – na zvracení
13 Es wäre gut – Bylo by dobré
14 Bundestag – Spolkový sněm

Parallele Übersetzung
Gustav Meyrink
Ohrensausen

Auf der Kleinseite steht ein altes Haus, in dem nur unzufriedene Leute wohnen. Jeden, der es betritt, befällt ein quälendes Mißbehagen. Ein düsteres Ding, das bis an den Bauch in der Erde steckt. Im Keller liegf eine eiserne Platte: wer sie hebt, der sieht einen schwarzen engen Schacht mit schlüpfrigen Wänden, die kalt hinunter in die Erde zeigen.
Viele schon hatten an einem Strick Fackeln hinabgelassen. Tief in die Dunkelheit hinunter, und das Licht war immer schwächer und schwelender geworden, dann erlosch es, und die Leute sagten: Es ist keine Luft mehr. So weiß keiner, wohin der Schacht fiihrt. Wer aber helle Augen hat, der sieht ohne Licht – auch in der Finsternis, wenn die andern schlafen. Wenn die Menschen der Nacht erliegen und das Bewußtsein schwindet, so verläßt die Gierseele das Herzpendel – grünlich im Schimmer, mit lockern Formen und häßlich, denn es ist keine Liebe in den Herzen der Menschen. Die Menschen sind ermattet vom Tagewerk, das sie Pflicht nennen, und suchen frische Kraft im Schlaf, um ihren Brüdern das Glück zu stören, um neuen Mord zu sinnen im nächsten Sonnenschein. Und schlafen und schnarchen.
Dann huschen die Gierschatten durch die Fugen in Türen und Wänden ins Freie – in die horchende Nacht –, und die schlafenden Tiere winseln und schrecken, wenn sie ihre Henker wittern. Sie huschen und schleichen in das alte, düstere Haus, in den modrigen Keller zur eisernen Platte. Das Eisen wiegt nichf, wenn es die Hände der Seelen berühren. Der Schacht weitet sich tief unten – dort sammeln sich die Schemen. Sie grüßen sich nicht und fragen nicht; es ist nichts, was einer vom andern wissen wollte. Mitten im Raum dreht sich schwirrend in rasender Schnelle eine graue steinerne Scheibe. Die hat der Böse gehärtet im Feuer des Hasses vor Jahrtausenden, lang ehe Prag erstand. An den sausenden Kanten schleifen die Phantome die gierigen Krallen scharf, die sich der Tagmensch stumpf gekratzt.
Die Funken stieben von den Onyxkrallen der Wollust, von den stählernen Hacken der Habgier Alle, alle werden wieder messerscharf, denn der Böse braucht immer neue Wunden. Wenn der Mensch im Schlafe die Finger strecken will, muß sein Schemen in den Körper zurück – die Krallen sollen krumm bleiben, daß sich die Hände nicht falten können zum Gebet. Der Schleifstein des Satans schwirrt weiter – unablässig –
Tag und Nacht…
Bis die Zeit sfillsteht und der Raum zerbricht.
Wer die Ohren verstopft, der kann ihn sausen hören im Innern.

Gustav Meyrink
Hukot v uších

Na Malé Straně stojí starý dům, ve kterém bydlí jen samí nespokojení lidé. Každého, kdo do toho domu vstoupí, přepadne takový mučivý, nepříjemný pocit. Pochmurná věc, která „vám“ až po krk vězí v zemi.
Ve sklepě leží železná deska: Kdo jí zvedne, uzří černou průrvu s kluzkými zdmi , která chladně zeje dál do země. Už mnoho pochodní tam dole skončilo, ač byly přivázané na provaze. Hluboko dole v temnotě – světlo bylo slabší a slabší, a pochodeň doutnala a doutnala až úplně vyhasla, a lidé říkali: Tam už není žádný vzduch. Tak nikdo nevěděl, kam ta průrva vlastně vede. Kdo má ale bystré oči, vidí také ve tmě bez světla, zatímco ostatní spí. Když lidé podléhají noci a vědomí je opouští, vytrácí se jim ze srdce odporná chamtivost neurčité formy – zelenkavě se třpytící, neboť ve svých srdcích už nemají ani špetku lásky. Lidé jsou unavení z denní práce, kterou nazývají povinností, a nacházejí novou sílu ve spánku, přemýšlejí jak budou svým bratrům příští ráno šlapat po štěstí, nebo pomýšlí na to jak uskuteční další mord. A spí A spí… A chrápou a chrápou…
Pak jejich stíny chamtivosti proklouzávají skrz skuliny dveří a zdí na svobodu – do přihlížející noci – spící zvířata skučí a bojí se, když větří své katy. Plíží se a proklouzávají do toho starého ponurého domu, dál do zatuchlého sklepa k té železné desce. Ocel pranic neváží, dotýkají-li se jí ruce duší. Průrva se hluboko dole rozšiřuje – právě tam se hromadí přeludy. Nezdraví se, na nic se neptají, není vůbec nic, co by chtěli jeden od druhého vědět. Vprostřed místnosti se svištivě a s rachotem otáčí kamenný kotouč. Ten už před dlouhými věky, dávno před tím než vznikla Praha, vzdoroval plamenu nenávisti. Na jeho svištějícím okraji si fantómové brousí do ostra své žádostivé drápy, které jim smrtelníci ztupili.
Jiskry srší od jejich Onyxových drápů chlípnosti, od jejich ocelových pat hrabivosti. Všechny, opravdu všechny budou znovu ostré jako břitva, neboť ti zlí potřebují dostávat pořád nové rány, zas a zas. Stačí jen, když vyndá člověk ve spánku prsty z podpeřiny, musí se jeho přízrak vrátit zpět do jeho těla – drápy mají zůstat křivé, aby nemohl složit ruce k motlitbě.
A brousek Satanův sviští dál – bez přerušení.
Dnem i nocí…
Dokud se nezastaví čas, a místnost nezbortí.
A kdo si zacpe uši, ten uslyší svůj vlastní přízrak, tam hluboko uvnitř…

překlad Petr Kalfus

Gustav Meyrink
Hučení v uších

Na Malé Straně stojí starý dům, ve kterém žijí samí nespokojení lidé. Každého, kdo do něj vstoupí, přepadne trýznivý pocit nelibosti. Truchlivé místo, šklebící se jizva na zemském břiše.
Ve sklepě leží železný plát: kdo jej zdvihne, spatří tmavou úzkou šachtu s kluzkými stěnami, odkud vane chlad až z nitra Země. Mnozí tam už spustili na provaze pochodeň. Hluboko do temnoty tam dole, a světlo vždy sláblo a doutnalo, dokud nezhaslo, a lidé řekli: Tam dál už není žádný vzduch. A tak nikdo neví, kam šachta vede. Kdo má ale bystré oči, uvidí i beze světla, skrze tmu, když ostatní spí. Když se lidé oddávají noci a vědomí slábne, opouští žalostivá duše pravidelný tlukot srdce – srdce těch lidí jsou pokryta zelenavými záblesky plísně a plná ošklivosti, neboť v nich není láska. Lidé jsou umdlelí denní prací, již jim diktuje povinnost, a ve spánku čerpají čerstvé síly, aby mohli dál ničit štěstí svých bratří, aby s úsvitem nového dne zamýšleli novou vraždu. A spí a chrápají.
To pak žádostivé stíny duší proklouznou skulinami ve dveřích a zdech do volného prostoru tam venku – do noci, jež naslouchá – a spící zvířata skučí a plaší se ve spánku, neboť větří drába. A duše proklouznou do starého, pochmurného domu a vplíží se do zatuchlého sklepa až k železnému plátu. Železo nic neváží, když se jej dotknou ruce duší. Šachta se hluboko dole rozšiřuje – tam se scházejí přízraky. Navzájem se nezdraví ani netážou, není nic, co by chtěly vědět o těch ostatních. Uprostřed prostoru se zběsilou rychlostí otáčí šedivý kamenný kruh. Ten ztvrdil sám ďábel v ohni nenávisti tisíce let před tím, než vstala Praha z mrtvých. O svištící hrany si přízraky brousí svoje drápy, otupované během dne, kdy jimi drásají smrtelníky. Jiskry létají od onyxových pařátů Chlípnosti, od ocelových pat Chtíče. Všechny, všechny opět budou ostré jako dýky, neboť ďábel potřebuje stále nové rány. Když se člověku ve spánku zachce protáhnout prsty, musí se přízrak vrátit do těla – pařáty však mají zůstat pokřivené, aby se ruce nemohly spojit v modlitbě.
A Satanův brousek sviští a hučí dál – bez přestání –
Den a noc...
Dokud se čas nezastaví a prostor nezlomí.
Kdo si zacpe uši, může zaslechnout hučení ve svém nitru.

překlad Tereza Ježková

Článek zaujal už lidí